Vesmír - bojiště budoucnosti
Přibližně do poloviny 20. století se hovořilo o třech tzv. dimenzích války, tj. třech fyzikálních prostředích, v nichž se odehrával boj. K zemi, moři a vzduchu však následně přibyla dimenze čtvrtá, kterou se stal vesmír. Dnes jsou ozbrojené síly vyspělých států téměř životně závislé na kosmických prostředcích, zejména družicích, které zajišťují navigaci, průzkum či komunikaci. Logickým důsledkem je tedy vývoj kosmických zbraní, které mají vyřadit nepřátelské satelity a ochránit ty vlastní. Jestliže v blízké budoucnosti propukne nějaký rozsáhlý válečný konflikt, podstatná část bojů se může odehrávat ve vesmíru, avšak nelze si dělat naděje, že by důsledky takového střetnutí nezasáhly dění na povrchu Země. Právě naopak. Vedlejší škody „kosmické války“ by totiž mohly způsobit, že by se praktická úroveň mnoha významných sfér civilního i vojenského života vrátila někam do 60. let 20. století.
Nebezpečný prostor
Vesmír coby prostředí vojenských operací představuje naprosto specifický případ. Obklopuje celou planetu, je prakticky nekonečný a neomezený, panuje v něm vzduchoprázdno a beztížný stav. Kosmické prostředky mají dosti omezené možnosti manévru, do určité míry připomínají spíše „opevněné pozice“ než mobilní síly a zpravidla se pohybují po dobře známých oběžných dráhách, kde pak dochází k jejich koncentraci. Kosmos je ovšem logisticky nesmírně náročný, neboť 90 % hmotnosti typického kosmického nosiče tvoří raketové palivo. Servis kosmických prostředků je tak složitý a nákladný, že se obvykle vyplácí vynést náhradní kus. Ale množství vyřazených družic („kosmického smetí“) začíná dělat vesmír stále nebezpečnějším, jelikož na některých dráhách je bez nadsázky „přecpáno“ a roste riziko kolizí (jako byla srážka americké a ruské družice v únoru 2009). Ve vakuu a při vysokých rychlostech (řádově v kilometrech za sekundu) je prakticky každá srážka fatální, nehledě k tomu, že se vytvoří i mnoho úlomků, jež znamenají další nebezpečí. Přes svou náročnost a rostoucí rizikovost je ale kosmos pro vedení vojenských operací nezbytný, jelikož vyspělé státy už se bez vesmírných prostředků nemohou obejít. Vesmír se stal strategicky nesmírně významným a v posledních letech ve světě narůstá tendence vyvíjet kosmické (hlavně protidružicové) zbraně, což by v extrémním případě mohlo odstartovat nové, velmi nebezpečné závody ve zbrojení, do kterých by se kromě supervelmocí mohly zapojit další země a možná i nestátní subjekty.
Raketa, nebo raketoplán?
Přes zásadní geopolitické změny po konci studené války a na začátku 21. století je možno říci, že hlavními kosmickými mocnostmi zůstávají Spojené státy americké a Ruská federace, které v tomto smyslu pořád čerpají ze svých mimořádných úspěchů za studené války. Do kosmu už ale systematicky pronikají i další mocnosti, především Evropa (kde hraje prim Francie), Čína, Indie, Japonsko, Brazílie, obě Koreje, Izrael a nejnověji rovněž Írán. Pro dopravu kosmických prostředků na „místo určení“ slouží v naprosté většině jednorázově použitelné rakety; jediným opakovaně použitelným nosičem zůstává americký raketoplán Space Shuttle, jehož mise však mají obvykle civilní charakter a který už zanedlouho půjde do výslužby. Od raketoplánu totiž byla očekávána veliká úspora nákladů, která se ovšem ve výsledku nedostavila. Na jeho místo tak nastoupí nové jednorázové rakety, které budou schopné vynášet i kosmické lodě s lidskou posádkou, tak jako kdysi rakety Saturn vynášely pilotované lodě Apollo. A také další země se zaměřují spíše na tuto koncepci. Skutečně výhodným opakovaně použitelným nosičem patrně může být jen prostředek kategorie SSTO (Single Stage To Orbit), tedy jednostupňový systém, který vynese náklad na oběžnou dráhu a poté se vrátí na zem s tím, že spotřebuje pouze palivo a neodhazuje žádné nádrže, urychlovací motory apod. Američané předpokládají, že by takový prostředek mohli mít v provozu snad do roku 2030.
Nabídka jednorázových nosičů
Aktuální vývoj se tedy soustřeďuje na zdokonalování jednorázových nosných raket. Spektrum těchto nosičů sahá od malých raket, které rozmisťují družice o váze několik desítek kilogramů na eliptické orbity (do výšek řádově stovek kilometrů), až po obry transportující těžké satelity na geostacionární dráhy (36 000 km). Jako nejznámější nosné rakety současnosti lze uvést mj. americké Atlas, Delta a Titan, ruské Sojuz, Kosmos, Proton a Dněpr, ukrajinský Zenit, čínský Chang Zheng (Dlouhý pochod) nebo francouzskou Ariane. Není bez zajímavosti, že celá řada kosmických nosičů vznikla jako konverze mezikontinentálních balistických raket, které se tak mohou uplatnit i po vyřazení z výzbroje odstrašujících nukleárních sil. Zajímavým trendem je dnes snaha zavádět kosmické nosiče startující z pohyblivých zařízení; možnost odpálit nosnou raketu i odjinud než jen z pevného kosmodromu totiž znamená, že není tak náročné umisťovat družici na zamýšlenou dráhu, takže je třeba méně paliva, což pochopitelně uvolňuje hmotnost pro užitečný náklad. Nejznámějším „mobilním“ nosičem dneška je patrně ruská raketa Volna, která vznikla konverzí stejnojmenné balistické střely a startuje z ponorek ruské flotily. Dalším ruským typem je Start, varianta balistické rakety Topol vzlétající ze samohybného pozemního zařízení. Speciálním případem je námořní kosmodrom Sea Launch, zkonstruovaný na základě plovoucí ropné plošiny. Rozvoj zaznamenávají i nosné rakety odpalované z letadel, jako např. americký Pegasus nebo ukrajinský projekt Air Launch, což budou nosné rakety „vyhazované“ z velkého transportního letounu An-124 Ruslan.
Vesmírné kapacity USA
Nosné rakety transportují do mrazivého vesmíru nejrůznější druhy satelitů, jejichž značná část má vojenský charakter. Zdaleka nejrozsáhlejším „arzenálem“ vojenských kosmických kapacit se mohou pochlubit USA.
GPS (Block II-F)
Světově nejvýznamnějšími americkými vojenskými družicemi jsou bezesporu ty, které utvářejí globální navigační síť GPS/NAVSTAR, protože tento signál už je řadu let k dispozici na komerční bázi a stal se nepostradatelným i pro mnohá odvětví civilního života. Zcela zásadní význam pro vojáky mají samozřejmě různé průzkumné družice; některé sledují viditelnou a infračervenou oblast spektra (např. Improved Crystal), další jsou radarové (jako komplex Lacrosse) a jiné se starají o elektronickou a signálovou rozvědku (např. Orion).
Lacrosse
Zvláštní podskupinu tvoří výslovně špionážní satelity s mimořádně vysokým rozlišením, např. stále utajované systémy řady KH, které mohou produkovat snímky, jejichž kvalita patrně stačí na identifikaci osoby podle obličeje. Značné naděje jsou vkládány do družic, jež disponují tzv. hyperspektrálními senzory; ty mohou sledovat širokou škálu vlnových délek světla a spojovat získaná data do jednoho obrazu. Důležité jsou i satelity včasné výstrahy, které varují při startu balistické střely, družice pro detekci nukleárních výbuchů a vojenské meteorologické družice. Rozhodně nelze opomenout ani komunikační satelity sloužící k přenosu dat (např. sítě Milstar a DSCS). Lze říci, že především díky spolupráci navigačních, průzkumných a komunikačních satelitů mohou americké ozbrojené síly rychle, efektivně a spolehlivě identifikovat, zaměřovat a ničit nepřátelské cíle prakticky kdekoli na světě.
Další kosmické mocnosti
Za USA následuje s jistým odstupem Rusko, které však opět výrazně posiluje svoje kosmická vojska, především v oboru průzkumu a včasné výstrahy; hlavním krátkodobým cílem Moskvy je ale modernizace a kompletace navigační sítě GLONASS, jež znamená ekvivalent americké NAVSTAR. Země EU provozují několik moderních průzkumných satelitů (např. fotografický Helios) a za spolupráce dalších států (včetně Číny a Indie) hodlají vytvořit navigační soustavu Galileo, která však bude mít primárně civilní charakter. Další mocnosti pronikající do vesmíru obvykle začínají průzkumnými družicemi zaměřenými na jejich konkrétní oblasti zájmu; jako příklad lze zmínit izraelské družice řady Offeq, které sledují především území arabských států a Íránu. Velký rozvoj v poslední době zaznamenávají průzkumné satelity států východní Asie, především čínské, ale přesných informací o nich je zatím málo. Postupně se připojují také jiné kategorie kosmických systémů, mj. komunikační a speciální navigační (poskytující vojenskou navigaci na určitém území). Obecně lze konstatovat, že pokročilé technologie nutné pro vývoj vojenských družic a jejich nosičů se stávají stále dostupnějšími a že množství zemí vlastnících takové prostředky bude pravděpodobně rychle růst. Už dnes dokážou vynášet lehký náklad na oběžnou dráhu i některé komerční firmy a s technickou podporou států by se k této schopnosti mohly brzy dostat i povstalecké či teroristické skupiny.
Ruští „zabijáci družic“
Vojenský význam vesmíru, resp. vojenských družic ovšem v rámci neúprosné vojenské logiky vede ke snaze vlastnit i prostředky schopné vyřadit kosmické kapacity protivníka. Tak vznikly protidružicové systémy, jejichž vývoj začal už koncem 50. let. Mimo jakoukoli pochybnost je známo, že takové zbraně dokázaly vyvinout nejméně tři země, a to SSSR/Rusko, USA a Čína; všechny tři uskutečnily jejich úspěšné testy. SSSR zahájil v polovině 60. let zkoušky systému, jenž dostal jméno IS (istrebitěl sputnikov). Kosmický nosič Dněpr (upravená balistická raketa R-36) vynášel do vesmíru manévrující těleso s infračerveným a radiolokačním naváděním, jež by explodovalo poblíž nepřátelského satelitu a zničilo jej desítkami úlomků. Proběhlo několik úspěšných i neúspěšných testů na terčových družicích a modernizovaná varianta IS-M byla ve službě až do roku 1994. Formálně byla vyřazena ze služby, ale stále existuje a není vyloučena její reaktivace. Sověti navíc měli na oběžných dráhách i několik „sebevražedných“ družic, jež mohly být navedeny na kolizní kurs s jiným satelitem a nárazem jej rozbít. Pro protidružicové akce měly sloužit též některé orbitální stanice s lidskou posádkou; např. stanice Almaz OPS-2 měla na palubě 30mm rychlopalný kanon.
Almaz OPS-2
Sověti pracovali i na protidružicové raketě RVV-A pro přepadový stíhací letoun MiG-31, jejíž vývoj už ale nebyl dokončen. V každém případě je nepochybné, že Rusko si technologickou základnu k vývoji protidružicových zbraní uchovalo. Navíc je třeba dodat, že Rusko dosud provozuje špičkovou a velice rozsáhlou soustavu radarů a teleskopů sledujících objekty ve vesmíru; tyto prostředky by mohly pravděpodobně sloužit i k navádění zbraní proti pozorovaným objektům.
Američané odpovídají
První protidružicovou zbraní USA měla být upravená balistická raketa WS-199B Bold Orion, jež byla odpalována z bombardérů. 13. října 1959 byla pokusně vystřelena na družici Explorer VI, kterou minula ve vzdálenosti přibližně 6,4 km. Protidružicové zbraně však neměly v USA příliš velkou prioritu; tu získaly až koncem 70. let, kdy přišly zprávy o sovětských „zabijácích družic“. Američané se tedy rozhodli pro ráznou odpověď a vrátili ke své staré myšlence, tj. ke zbrani vypouštěné z letadla. 13. září 1985 úspěšně vyzkoušeli střelu jménem ASM-135 ASAT (Anti-Satellite), která odstartovala z bojového letounu F-15 Eagle a zasáhla vyřazenou družici ve výšce asi 550 km.
AMS-135 ASAT
Sériovou výrobu ale nakonec Kongres zamítl. Protidružicové schopnosti však dnes má část amerického protiraketového „deštníku“. To nejlépe prokázal sestřel satelitu provedený 21. února 2008 pomocí rakety RIM-161 Standard SM-3, kterou vypálil křižník US Navy. Proti družicím lze nejspíše nasadit rovněž velké pozemní antirakety GBI. Rakety SM-3 i GBI jsou v počáteční fázi letu naváděny radarem; v kosmu uvolňují malé manévrující těleso s infračerveným senzorem, které pak ničí cíl kinetickou energií nárazu. Pro likvidaci družic na nízkých dráhách má být využita i letecká raketa NCADE, což je varianta protiletadlové rakety AIM-120 AMRAAM (více ve Střelecké revue č. 10/2008). Poměrně známým byl ve své době program Brilliant Pebbles (Třpytivé oblázky), což měla být soustava desítek až stovek malých levných družic schopných nárazem ničit jiné družice, popř. balistické rakety. Na tento projekt dnes navazuje podobně koncipovaný NFIRE (Near Field Infra-Red Experiment), který počítá s ničením nepřátelských družic buď přímým zásahem americké „sebevražedné družice“, nebo pomocí vystřelovaných malých kinetických projektilů.
Šíření technologie
Třetí mocností s funkčními protidružicovými zbraněmi je Čína, jež 11. ledna 2007 vyzkoušela zbraň nazývanou KS-19. Jedná se o kosmický nosič KT-1 (modifikace balistické střely DF-21 vypouštěné z pojízdného odpalovacího zařízení), jenž v tomto případě nesl manévrující těleso, které přímo zasáhlo vyřazený satelit pohybující se ve výšce kolem 860 km. Vzhledem k tomu, že ČLR je obecně považována za nejpravděpodobnějšího protivníka USA v hypotetické příští válce, vzbudila tato událost poměrně značné znepokojení. Obecně se soudí, že Čína může své protidružicové zbraně vynést pomocí několika typů nosných raket a že vlastní nejspíše i velké „kill-vehicles“ schopné zasáhnout objekty na geostacionární dráze. Jako v případě vojenských satelitů platí, že rovněž technologie zbraní proti satelitům se stávají stále více dostupnými a že potencionálně jimi může disponovat řada států. Např. je téměř jisté, že kapacity postačující ke zničení kosmického objektu má Japonsko (které se podílí i na americkém protiraketovém štítu a má rozsáhlý kosmický program) nebo Indie (která rovněž prudce expanduje do vesmíru a už demonstrovala i schopnost zlikvidovat balistickou raketu jinou raketou). Mezi pravděpodobné či perspektivní majitele protidružicových zbraní lze počítat i Izrael, který je patrně znepokojen kosmickými ambicemi muslimských států, zejména Íránu. Ostatně také pro Írán by asi nebylo (zejména za předpokladu ruské nebo čínské pomoci) nemožné vyvinout jednoduché naváděné těleso proti satelitům, které by vynesla raketa řady Šaháb.
Paprsky smrti
Řízené rakety, exploze, střepiny a kontaktní zásahy ale nejsou zdaleka jedinou cestou k ničení družic. Přinejmenším stejný význam totiž mají energetické zbraně, na nichž již dlouho pracují zejména opět tři zmíněné mocnosti, tedy Rusko, USA a Čína. Jedná se především o laserové a mikrovlnné zbraně. Během studené války byl na špici výzkumu a vývoje energetických zbraní Sovětský svaz, jenž měl několik „laserových střelnic“, tj. základen pro zkoušky energetických zbraní; nejznámější jsou Sary Šagan v Kazachstánu a Dušanbe v Tádžikistánu. Paprsky laserů a „spršky“ mikrovln sovětské provenience byly několikrát zamířeny na prolétávající americké družice a minimálně jednou (10. října 1984) ozářily i raketoplán Challenger, proti čemuž USA ostře protestovaly. Proti družicím měl být použit i laser na palubě vyvíjené vojenské kosmické stanice Poljus neboli Skif.
Poljus
Také Američané dnes velmi stojí o protidružicové lasery; je známo, že v říjnu 1997 pokusným laserem MIRACL o výkonu 2,2 MW ozářili satelit, jenž byl ovšem tímto zásahem neplánovaně poškozen. Střediskem vývoje laserových zbraní proti satelitům se stala laboratoř Starfire Optical Range v Novém Mexiku. Cíle ve vesmíru bude patrně schopen ničit také gigantický laser na palubě letounu Boeing 747 YAL-1, který je primárně určen proti balistickým raketám, ale jeho výkon má údajně stačit na zasažení družíce ve výšce až 800 km. Konečně i Čína realizuje rozsáhlý program vývoje energetických zbraní a údajně už zhotovila laser s výškovým dostřelem až 1000 km. USA v roce 2006 oficiálně obvinily ČLR, že zasáhla laserovými paprsky přelétající americké družice. Také evropské země, Japonsko a Indie podle řady zpráv pracují na výkonných laserových zbraních.
Vize kosmických soubojů
Největší obavu z šíření protidružicových zbraní cítí samozřejmě USA, jejichž vojenská síla je z velké části založena právě na satelitech. Vyjádřením těchto obav jsou romány jako Dragon’s Fury nebo Space Wars (pod titulem Vesmírné války nedávno publikovaný i česky), popř. také působivý televizní dokument Dogfights of the Future, které předkládají alarmující perspektivy oslabení (či téměř likvidace) nadvlády USA pomocí koordinovaných úderů proti družicím, jež by provedly střely s manévrujícími protidružicovými tělesy či energetické zbraně. Děj knih se poté stupňuje s útoky proti Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) a následuje eskalace konfliktu do plnohodnotné „kosmické války“, ve které se střetávají dokonce bojové vesmírné lodě nebo orbitální stanice nesoucí ničivé zbraně. Faktem ovšem je, že i tyto futuristické prostředky jsou zejména v USA intenzivně vyvíjeny; nejznámějším je malý vojenský raketoplán SMV (Space Maneuver Vehicle), který má operovat s lidskou posádkou i bez ní a má sloužit pro inspekce a údržbu vlastních satelitů či pro zajímání a ničení těch nepřátelských. A kosmický kluzák CAV (Common Aero Vehicle) už má být výslovně bojovým prostředkem, jenž má nést také zbraně proti pozemním cílům; pravděpodobně to budou tzv. God’s Rods (Boží hole) neboli naváděná tělesa ze žáruvzdorné hmoty, která budou „shazována“ z orbitální dráhy a na povrchu způsobí obrovské škody jen nárazovou energií dopadu. Jako „kosmický bombardér“ by se mohl dobře uplatnit i výše zmíněný jednostupňový nosič SSTO a neoficiálně se občas hovoří o projektech velkých orbitálních stanic nesoucích lasery (a)nebo rakety.
Smluvní omezení?
Američané argumentují, že jejich program kosmického zbrojení představuje jen obranu jejich vesmírných kapacit, jenže jiné státy vnímají tyto snahy jako ohrožení své vlastní bezpečnosti. Ve vesmíru se tak postupně vytváří klasické bezpečnostní dilema, nikoli nepodobné závodům ve zbrojení za studené války. A oproti značně rozšířené představě neexistuje žádná všeobecně závazná smlouva, která by omezovala kosmickou instalaci veškerých zbraní; ve vesmíru nelze rozmisťovat pouze zbraně hromadného ničení, což stanovuje dohoda známá jako Outer Space Treaty. Postupně se sice vyvinul určitý zvykový konsensus, že za hranici vesmírného prostoru se umisťují pouze nedestruktivní vojenské prostředky (především senzory), ovšem vynutitelná norma v tomto smyslu neexistuje. Stále více se ale ozývají hlasy, aby se také kosmické zbraně staly předmětem smlouvy podobné těm, jaké dnes omezují nebo zakazují jaderné, chemické či biologické zbraně. Existuje např. návrh smlouvy Space Preservation Treaty, která by naprosto zakazovala všechny vesmírné zbraně. USA se ale obávají, že podobně jako dohody o zbraních hromadného ničení by byla i smlouva o omezení vesmírných zbraní těžko vynutitelná a k řadě rizikových států by nebylo možno mít důvěru, že se jí opravdu řídí. Tyto obavy jsou patrně do určité míry oprávněné, ale faktem je, že smlouvy týkající se ZHN jsou přes svou nedokonalost schopné zajistit přinejmenším jistou kontrolu a že situace je s největší pravděpodobností lepší, než kdyby takové nástroje neexistovaly vůbec. Dohoda regulující kosmické zbrojení by mohla být alespoň dílčím krokem ke zvýšení globální bezpečnosti, jelikož válka ve vesmíru by se jen těžko obešla bez katastrofálních důsledků pro celý svět.
