O tomto ambiciózním projektu se hodně mluvilo v polovině 90. let, kdy jej americké námořnictvo označilo za "bitevní loď 21. století". Analogie je jasná - bitevní lodě drtily nepřítele palbou velkorážných děl, zatímco Arsenal měl na cíl udeřit řízenými střelami, a to v ohromujícím množství.
Zajímavá byla i plánovaná metoda stavby - počítala s využitím trupu některé ze středně velkých tankových nebo kontejnerových lodí (délka 150 - 240 m), který by byl mohutně opancéřován a jehož nákladové prostory by poskytly prostor pro vertikální odpalovací zařízení a skladování raket. Arsenal měl nést desítky až stovky odpalovacích ramp a stovky až tisíce řízených střel! Možná se tato čísla zdají velká, ale uvědomte si, že běžné křižníky třídy Ticonderoga či torpédoborce třídy Arleigh Burke mají přes 100 raket Standard.
Pozoruhodný je fakt, že Arsenal neměl být chráněn flotilou doprovodných plavidel, jako je tomu u mateřské letadlové lodi. Designéři se totiž rozhodli vybavit Arsenal tím nejmohutnějším pancířem, jaký kdy byl použit u vojenské lodi - jeho tloušťka měla přesahovat 1 metr! Kombinace takového pancéřování s obrannou výzbrojí by plavidlo činila konvenčními zbraněmi naprosto nezranitelné. Koneckonců, je to logické, protože jediná exploze uvnitř trupu by nevyhnutelně vyvolala řetězovou reakci výbuchů, jež by skončila totální destrukcí celé lodi.
Nejdiskutovanějším parametrem Arsenalu byla pochopitelně jeho výzbroj. Poslední návrhy počítaly se třemi typy střel. K ničení důležitých pozemních bodových i námořních cílů sloužily křižující střely RGM-109 Tomahawk verzí TLAM (Tomahwak Land Attack Missile) a TASM (Tomahawk Anti-Ship Missile). Pro ničení méně odolných cílů a podporu vlastních jednotek měly být použity 610mm dělostřelecké rakety ATACMS. Obranu před vzdušným útokem zajišťovaly známé střely SM-2MR Standard, což by naznačovalo použití nějaké verze palebného systému AEGIS.
Starší koncepty lodi Arsenal uvádějí další dva typy zbraní, a to THAAD a ESSM. Dvoustupňová střela THAAD (Theater High Altitude Area Defense) tvoří součást tolik diskutovaného programu americké protiraketové obrany. Měla by být schopna zasahovat útočící balistické rakety na vzdálenost až 200 kilometrů ve výškách do 150 kilometrů. O systému ESSM je známo jen málo. Šlo o jednoúčelovou obrannou raketu, která měla kontaktním zásahem ničit nízko letící protilodní střely. Je téměř jisté, že tento program byl zrušen.
Posádku Arsenalu mělo tvořit nejvýše 50 mužů, protože celé plavidlo bylo v maximální možné míře automatizováno. Tím jsou míněna především nabíjecí zařízení a systém řízení palby. Obsluha by v podstatě jen volila cíle a mačkala spoušť. :-)
Zdá se, že celý projekt Arsenal Ship byl již zrušen, protože poslední zprávy o něm se datují do roku 1999. V plánech amerického námořnictva na příštích 20 let také nefiguruje. Arsenal byl zamítnut zřejmě ve prospěch projektu DD 21 Zumwalt, což je první třída lodí kategorie Land Attack Destroyer (Torpédoborec pro útoky na pozemní cíle). Jedno plavidlo třídy Zumwalt ponese přes 200 protizemních střel, dále menší počet střel proti letadlům a ponorkám a také dva 155mm kanóny, jejichž dostřel díky nové munici ERGM činí až 180 Km. Zumwalt bude jistě flexibilnější, pohotovější a univerzálnější zbraní než mohutný a odolný, ale pomalý a neohrabaný Arsenal.
